Na návštěvu Singapuru můžete vzpomínat různě. Někdo ji vnímá jako jednodenní tranzitní zastávku mezi Asií a Evropou, jiný obdivuje jak se z malého ostrova stal národ s téměř nejvyspělejší ekonomikou na světě, silnou náboženskou tolerancí a obdivuhodnou čistotou ulic. A co já? Já budu asi navždy vzpomínat jak mě tenhle stát nechtěl pustit dovnitř, pak ani ven a ukázal mi, že digitální nomádství může znamenat i život na terminále. Příběh podle Viktora Navorského, právě začíná …

Singapore – Marina Bay, Flyer (foto: Tomáš Zahálka)

Kapitola druhá: Singapurský „Terminál“

Vraťme se trochu zpět. Kdo si představoval Singapur jako další zemi typu Thajsko, Filipíny a Vietnam, kde si jako digitální nomád vydělá na veškeré náklady, bude asi zklamán. Tento ostrovní stát velikosti dvojnásobku Prahy zažil v roce 1965 významný převrat a to pod diktátem jednoho muže, otce zakladatele a nejuznávanější osoby Singapuru – Lee Kuan Yew. Byl to ale trochu jiný převrat, než zažila naše země o tři roky později. Po oddělení od Malajsie to byl právě Lee Kuan Yew, který díky své politice postavil z řídce osídleného ostrova a země třetího světa nový stát, jenž překonal všechny své sousedy, ale i evropské národy zmítající se v boji západu proti východu. Dnes zde žije přes 5 milionů obyvatel, mluví se 4 jazyky, věří v 7 náboženstvích a přesto je zde nejmenší kriminalita, velmi vysoká životní úroveň a funkční politika pracovní imigrace. Jenže to bych se tam musel nejdříve dostat.

Singapore – The Helix Bridge, Marina Bay Sands Skypark (foto: Tomáš Zahálka)

Jsem stále na Boholu a loučím se s čerstvě poznanou filipínkou, která mě odváží na letiště do Tagbilaranu. Odtud už jen nasednout do letadla, přeletět na mezinárodní letiště do Manily a hurá do Singapuru. Letenky jsou zaplacené, všude mám šestihodinové rozestupy (to jen kdyby náhodou), a tak krátce po usazení padám do hlubokého spánku. Uteklo sotva deset minut a probouzí mě nezvykle tvrdé přistání. Pocit radosti z prospání celého letu náhle střídá zjištění, že jsem na úplně jiném letišti. Z okénka vytřeštěným zrakem čtu „Welcome to Mactan Island“! Po rychlém a velmi inteligentním dotazu, zda jsem ve správném letadle dostávám vysvětlení, že jsme museli nouzově přistát. Z původní 40 minutové opravy se vyklubala 8h zastávka a mně tak nenávratně uletěl spoj Manila – Singapore.

Singapore – Temple Street (foto: Tomáš Zahálka)

Po osmi hodinách konečně můžeme letět, ale tou dobou je pro mě přesun do Manily zbytečný. Je třeba vymyslet plán B. Trocha mávání rukama pomáhá, a tak mi stevardi společnosti AirAsia nabízí náhradní let přímo z Mactanu do Singapuru, který poletí za 16h. Samozřejmě si ho budu muset celý znovu zaplatit, a protože jsou nízko nákladová společnost, peníze za komplikace nevrací. Při  představě, že mě čeká 24h směna v terminálu ztrácím veškerý úsměv na tváři a vracím se za stevardy s mírně rozzuřeným výrazem. Krátký monolog a dostávám svačinu, oběd a příslib vrácení peněz pokud vyplním reklamační formulář. No, to by bylo a teď se jdeme ubytovat na sedačky mezi gatem  25A-25B.

Singapore – Něco divného (foto: Tomáš Zahálka)

Být bez spánku celý den je nepříjemné, být bez spánku celý den a povídat si sám se sebou je divné, ale být bez spánku celý den a povídat si s partou imaginárních přátel už bylo trochu moc. Přesto jim všem děkuji a také jedinému časopisu, který jsem si sebou vozil – Enigma, díl o leteckých katastrofách. Vážně to hodně povzbudí. Rád bych řekl, že to uteklo jako voda, ale neuteklo. Snad už nikdy více a po dalších několika hodinách přilétám do Singapuru. Teď už jsem 30h bez odpočinku a tomu odpovídá i stav mé komunikace na imigračním. Jako odpověď na důvod mé návštěvy uvádím „Chci se zde vyspat“ a letištní ochranku rozesmívám grimasy připomínající Jacka Sparrowa, který se odmítá vzdát svého rumu. V mém případě nenahlášenému kartonu cigaret. Platím za clo a jede se směr hotel.

Singapore – Singapore Zoo (foto: Tomáš Zahálka)

Mám dvanáct dní na to poznat tenhle úžasný ostrov, nasát zdejší atmosféru a dohnat pracovní resty. Každý den si tak dělám v pocitově 40°C několika hodinové pěší tripy po okolí a navštěvuji Downtown, Marina Bay, druhou největší Zoo na světě a futuristickou kaspli Cloud Forest, ve které je uzavřený ekosystém, vodopády a vzácné rostliny. Singapůrci sice nestaví jak šílení největší mrakodrapy světa, ale za to mají jiné zvláštnosti. Například tři obří hotely, které mají střechy spojené nejvýše postaveným otevřeným bazénem na světě (koupel stojí jen 20.000 Kč), nádherné přírodní parky, které vyrostly pomocí zasypávání moře pískem (rozšířili tak celý ostrov o 22%) a futuristické divno stromy, které slouží jako atrakce a solární panely v jednom. Celý Singapur pak provází kouzlo multikulturní gastronomie, takže jsem nemohl odolat a díky shodě náhod se dostat k vyhlášeným pokrmům jako je Hainanese chicken rice, ochutnat nudle od restaurace držící titul „Nejlepší nudle Asie“ (místní verze „Ano, šéfe“) a jíst mangovou zmrzlinu zabalenou v toustovém chlebu (jejich verze Ruské zmrzliny).

Singapore – Supertree Grove, OCBC Skyway (foto: Tomáš Zahálka)

Zajímavostí by bylo více, ale mě už čeká návrat domů. Letenky jsou s velkým předstihem zajištěny, ale kvůli check-outu z hotelu odjíždím na letiště o šest hodin dříve. Přežil jsem i horší čekání, takže těch pár hodin se zdá být jako sranda. Let je naplánovaný ze Singapuru do Chengdu v Číně, kde mám 2h přestup na finální let do Prahy. S vidinou návratu si rezervuji místo na oslavě kamaráda a přicházím k odbavení. Stevardka mi sděluje, že let bude mít 30 min zpoždění, ale na můj navazující to nebude mít vliv, ovšem pro jistotu se zeptá. Docela s klidnou hlavou jsem si představoval, jak mi odbavené zavazadlo převezou z letadla do letadla a možná mě budou nahánět při příletu a navigovat k přestupu. Ostatně letím s jednou společností a tohle jsem viděl i na Filipínách. Jenže tady se bavíme o Číně.

Singapore – Předposlední zastávka (foto: Tomáš Zahálka)

Téměř po půl hodině pozorování tří Číňanů jak si předávají můj pas a neustále někam volají začínám být trochu nervózní. „Vezměte si prosím zavazadlo a pojďte s námi“. Odcházím ke dvěma mužům, kteří se mi velmi citlivě snaží vysvětlit, že nikam neletím. Vzpomínáte na reakci matky Kevina ze Sám doma? Myslím, že moje ochota pochopit proč nemůžu letět byla velmi podobná, jako když úředník z filmu Terminál vysvětluje Viktorovi Navorskému, proč nemůže vstoupit do USA. Oba dva jsme byli nežádoucí, ale oba dva jsme se chtěli vydat na svojí cestu. Vyprávět kde se stala „systémová chyba“ je trochu na déle, a tak tuhle kapitolu zakončuji dalším 18h čekáním na terminále s náhradní cestou do Athén. Život občas překvapí a mě tak čekala nejdražší párty a zastávka v Řecku. Poslední kapitola se blíží..

Další díly:
První část: Měsíci svobody na Filipínách
Třetí část: Bilbo Pytlík a jeho velká řecká párty

[supsystic-price-table id=18]